Dudákův znak.

Jsem větví českých bohatýrů,

již ondy ovládali svět,

jimž hladký pluh byl trůnem v míru

a žezlem otka, řádem květ;

jichž stolem lučné byly drny

a baldachýnem svěží štěp

a rodným znakem, bez poskvrny,

zbraň otcův: okovaný cep.

Mým dvořanstvem jsou zpěvní ptáci,

mým krasosadem šumný bor

a světlem při veškeré práci

skvost slunce a mé ženy zor;

mým hradem krov je rodné chaty,

mým hodem vlastních rukou chléb,

však nade všecko je mi svatý

znak otcův: okovaný cep!

Štít ovšem jednoduchý trochu;

jeť bez helmu a různých per

a bez peřestých fafrnochů

a bez řádův a bez titěr;

a nemá pospod hříčky slovné –

nač taký ledabylý klep –

mým heslem je: „Všem právo rovné,“

mým znakem: okovaný cep.

A znak ten zachovám svým dětem –

snad také písní pěkný tlum –

a dudati-li půjdou světem,

vždy hostinný si najdou dům;

vímť, dost že nástrah bude místy,

leč pro ty dudák hluch a slep,

až za hrob zachovám si čistý

znak otcův: okovaný cep!

Mé děti nepomísí krve

s tou dobrodružnou cháskou Čech,

jež věšela mi bratry prve

po cestách, vsech i po městech;

ty shnilé přiběhlické rmuty

jim nerozohní srdce v tep,

čist bude můj, jak v zlatě kutý,

znak otcův: okovaný cep!