Dudy.

Komu pán Bůh dudy dal,

dudečky, ach dudy!

kde je radost, kde je žal

on je doma všudy.

Zajde sobě na hory,

do širého kraje,

a kde zamknou závory,

dětem, ptákům hraje.

Dudy pevně připásá,

ony mluví z ticha,

u srdce to zajásá,

u srdce to vzdychá.

Což on dbá, když tu a tam

nic nedají za to,

nedají-li, dal on sám:

veselost jak zlato.

A když dudák rukou mdlou

naposled je stiskne,

než je pustí, zastesknou,

– pak to za ním výskne.