Duetta.

V nesouzvuku dnů, jichž vždy se srdce bojí,

často jedna píseň ztiší je a zhojí.

Jako rosa vlahá na dno prsou skane,

jako oddech smírný v moře rozpoutané.

Bolest, která jiskrou v každém srdci doutná,

s ním jak cítila by, stiší snivá loutna.

A kdo poslouchá ji, maně vzpomene si

na dech růží zašlých, na hluboké lesy,

na park zádumčivý, kde rád večer sníval,

v prvním zanícení kde se k hvězdám díval,

při písni, jíž slavík vstříc své družce jásal,

chmury těžké, divné touhy s čela střásal...

A mír večerů těch zvolna táhne zpátky,

člověk začarován jako do pohádky.

A šum rodných lesů, šelest zlatých polí

a dech růží dávných zhojí, co kde bolí.

S okem maně zvlhlým člověk v snění tuší

z harmonie tonů harmonii duší...