Duetto při hvězdách.
Již hoří západ, červánků včely
do hvozdů padly, v stín jež se tměly,
a každý lístek šíp zlatý.
Nad řekou mhy jdou do dálky šeré –
mé s nimi plují vzpomínky steré!
Ó! pod nebem i pod krovem chaty
proč minulost zas křídlem svým pere
v sen můj, tak sladký a svatý?
Vzduch voní hlohem, pod olšin skrýš
ó slyš,
nám slavík zvoní cymbálem do snů!
V nit zlatou spřádá pohádek třísně,
máj štěstím kouzlí v javor i sosnu,
jak perly proudí z hrdélka písně –
miláčku, sníš?
Nám slavík zvoní cymbálem do snů!
Zas před mým zrakem v dáli step divá –
v ní vichr bouřné dumy si zpívá,
a jestřáb nad skály vzlétá.
Zmij na slunci se hřeje, kde v plesu
vlk lačný pádí za zubrem k lesu,
pně cedrů v hradbu jenž splétá.
Dál, dál! to hučí z mohyl a vřesu –
bij, hřímej nad okruh světa!
Zašustla křídla – tiše – jen vzdech
pad v mech!
Kol plno jahod, rosy a zlata!
Hle, skrze větve kvetoucích višní
k nám zlatý motýl blíží se, chvátá,
a na mých vlasech v rubín se pyšní.
Jak v luzných snech
kol plno jahod, rosy a zlata!
Roh lesní zvučí, ohařů rykem
stráň ozývá se, jásá! Teď mžikem
kde pardal skryl se, vše divě
přes luhy spěje, řeky i skály.
Tak v jaře s hor se bystřina valí,
tak vichr půlnoční v nivě
když skučí, řve, vše strhuje k dáli,
než dohřmí v pralesů hřívě!
Mne přitul blíž! Ztich hrdliček pár
nám v zdar,
ó chop mne v náruč, líbej mne v ústa!
Jsem lesk a vůně, laň jsem a lvice –
můj prs je pln, stesk v srdci mém vzrůstá!
Jak broskev plá mé hrdlo i líce,
slíbej s nich žár!
Ó chop mne v náruč, líbej mne v ústa!
Zní pohár zlatý v knížecím dvoře,
lov skončen, važte k sloupení oře!
Kvas hlučný čeká – nuž s koní!
Slyš, v struny pěvec udeřil slepý –
zmlk ples a vír – tón šumný a lepý
nám v srdce kouzlem se roní,
v něm smích i pláč, dech lesů i stepí,
v něm sláva hřímá a zvoní!
Tvůj rudý vlas, v němž luny hrá svit,
mne chyt,
v té zlaté síti věčně chci sníti!
Ó touho snů mých, nadšení, štěstí!
Sem růže sypte, písně a kvítí!
Hloh pučí, zpěv a rozkoš vlá z klestí,
vůně a třpyt!
V té zlaté síti věčně chci sníti!
Vzkřik – praskla struna! Tatarů smečka
v Rus padla, hanba, v boji kdo sečká –
za vrahy, kudy v lup spěli!
Roh války hřímá hvozdem i v pláně!
Slz perly marně vlaží ti skráně,
sem oře, kalené střely!
Zní toulů třesk! V před, oři můj, na ně!
Spěj vichrem divoký, smělý!
Ó běda! Zrak tvůj bloudí kdes v dál!
Ó žal!
Ty prcháš! mne zde nechal jsi v pláči!
Viz proud mých slz, ó vrať se zas zpátky!
Květ střemchy spí, zmlk ševel již ptačí. –
což jaro, láska, pouhý sen vratký?
Vše vichr svál!
Ty prcháš! mne zde nechal jsi v pláči!