Duha na zemi.

Duha jako bájný most

klenula se na oblaku,

drahokamů, záře skvost

užaslému kynul zraku.

Slunce plálo sypajíc

zlato na chmurné zdi města,

v oknech jisker na tisíc,

dlažba jedna třpytná cesta!

Oblouk duhy plál a plál,

rozpínal se v polokruhu,

náhle rosť, až v zemi stál,

dále vlek’ svou třpytnou stuhu.

Přes domy, až v ulic ruch

barevnou svou třásní sáhnul,

jakby v jeden barev kruh

blíže k zemi nebe stáhnul.

A v dolejším kruhu tom

stejné světla plály tóny,

stejných barev třpyt a lom,

stejných jisker miliony!

A já patřil v jas i mrak,

duše má se v plesu chvěla,

duha – míru svatý znak

posud na nebi jen dlela;

teď však sahá k zemi též,

v druhý oblouk zde se pojí:

Vzhůru, lidstvo, k práci spěš,

k práci míru! Konec boji!

Dost juž bylo hořkých dnův!

Srdce výš! – Skráň ztopte v zoři!

Zem buď koráb Noemův,

nad nímž věčná duha hoří!