DUHA.

Myšlénka vzácná, křehounký pocit – libela letí;

barevné bubliny ve vzduchu tančí citů mých děti.

Po kopcích slunce lehce si výská, křepce se směje,

co zatím v dálce chmuří se, chmuří – ba juž se leje.

Libela prchla – zlomil se pocit – myšlénka zhasla;

rychle jde domů dívka, jež ovečky pásla.

Nad páry luhů z křišťálů pestrých most, hle, teď pne se,

z mraků se vznáší nad zemí sirou, ztrácí se v lese.

Na mostě náhlém Rozkoš i Bolest – ač dříve v boji –

ruku teď v ruce, polity sluncem, s úsměvem stojí.

Přes oblouk mostu píseň má křehká stádo své vede:

myšlénky plaché, libely vzdušné, snů stádo bledé.