Duha.

Zazpívám dnes divou píseň,

při níž mrazem krev vám stydne,

při níž srdce tlouci stane,

její slohy – sťaté hlavy,

její slova – kletby, nářky,

její nápěv – meče hvizd.

To na Bílé Hoře stanul

královský lev s pyšnou hřívou,

s mocnou plecí, hlava jeho

korunou se kryla zlatou,

stál tu jakby z hory vzrostl,

sterou ranou krvácel.

Připlazil se had tu hrozný,

lvu se ovil kolem plecí,

sevřel jej až pukly kosti,

v mohutné jej uštknul srdce,

padá lev, a s jeho hlavy

padá zlatá koruna...

Temné rány hrubých palic,

dumné spády těžkých seker

hučí, duní pustou nocí

jednotvárně, odměřeně,

to tam velký truhlář robí

svoje dílo strašlivé.

Hřeby velké, pevné svory

zatloukají v tvrdé dřevo,

rakev stojí, pozvedá se

jako přízrak, jako postrach

– poslední ten hřeb sem vrazte –

popraviště hotovo.

Noc šla dále dusná, tmavá,

tichá jako nitro hrobu,

ale záhy vstalo ráno,

metalo své dlouhé svity

jako nože, jako meče

na to hrozné jeviště.

Starý Týn tam ohněm plane,

hoří studem, rudne hněvem,

či to hrůze ve smrtelné

krvavým se potí potem,

jeho věže jako kštice

ustrnulá trčí v mrak.

Dusno, ticho jako v hrobě,

jenom tlupy lidu stojí

s utlumeným, němým nářkem,

s pěstmi tajně zaťatými,

s okem krví zaníceným,

stojí tu jak nad hrobem.

Do radnice jitro padá.

Tam se v pláči radujíce

vyvolenci lidu svého

čekají, že ještě dnesky

v ráji s Kristem jísti budou,

a s ním z jedné číše pít.

Půjdou jako hosté k hodům,

v tváři úsměv, v srdci pokoj,

na rtech polibky svých bratří,

sledy bible, knihy Páně – –

kdože většího jim blaha

může ještě v světě dát?

Jeden muž jen stojí stranou

bez účasti, bez vnímání,

zdá se, na jeho že prsa

lehl smutek celé vlasti,

lehla bída milionů,

lehl příštích věků žal.

Jan to chrabrý, který vodil

do boje své druhy statné

za svobodu, za svou víru,

za právo a za poctivost,

jak Bůh sám mu velel ústy

lidu, srdce, svědomí.

„Konec všemu. Nešťastná ty

moje Praho, moje vlasti,

jež mne, chudé, siré děcko

na svá prsa přivinula,

kdože teď se ujme tebe,

kdo tvou pomstí potupu?

Znectěná a pošlapána

ležíš v prachu, blátě, krvi,

ňádra tvoje plna sliny,

hlava tvoje beze věnce,

a tvé svaté, čisté lůno

zhanobeno – běda ti!

Zoufalství mou duši hrozné

objímá a v propast kácí,

smutná tucha hruď mi dusí,

chladný pot mé kryje skráně,

učiněn jsem jako mrtvý

bez naděje, bez víry.

Kriste králi, Ty znáš pravdu,

ty znáš moje muka všecka,

rozpomeň se na mne sluhu,

znamení mi sešli s nebe:

Nezahyne v středu země

zneuctěný národ ten?

Volám já Tě při tvé slávě,

volám já Tě při tvých ranách,

volám já Tě při své spáse,

při věčnosti, při tvém božství,

bys mi zjevil pravdu čistou,

čistou pravdu, pravdu jen.

Čekám – čekám – – V malé chvíli

padne rána, přetne srdce

celé zemi, všemu lidu,

a ty mlčíš, nezjevíš se...

Pane, slyš mne!... Nechceš slyšet,

nechceš dát mi odpověď!“

Klesá vězeň v těžkou mdlobu,

černá půlnoc na něm leží

beze svitu, beze rána

jako příkrov, jako kámen –

zda-li přijde anděl spásy,

a ten kámen odvalí?

Sen měl velký. Viděl nebe

otevřené, a v něm Husa,

mučedníka pravdy boží,

Jana, jeho pomstu hroznou,

Prokopa, jenž v ruce třímá

český prapor mohutný.

A ten prapor zkrvácený

andělé dva z ruky berou,

a jej nesou na práh nebes,

v říši blankytu a světla,

tam jej v oblouk zavěsili,

všemu světu na odiv.

Sedum lesků, sedum barev

živých, svěžích jako slunce

září tam, a na ně anděl

píše slova, a Jan skládá,

zní to: „Praví Kristus: Vstane

hrozný mstitel kostí těch!“

Zmizel anděl. Jan se vzbudí,

zírá v touze ku blankytu,

kde se leskne mocná duha

jako svatý prapor český,

jasný, pyšný, neskloněný,

vítěz hrobů, smrti král.

Velká slza skrápí líce.

Ještě jednou vztyč své oči

k zářné duze... rozloučení

nastává... slyš ránu z děla:

Vzhůru, synu, Kristus velí,

tragedie počíná.