Duha.

Když hoch jsem byl, já překročit chtěl duhu.

Však marně. Za mnou prchala dál v luhu,

na vrbách visela, výš nad topoly

se klenula, až v mračen šedém poli

se smála sedmibarvou vlajkou svojí.

Teď zdálo se mi: Hle, tam hvozd v ní stojí!

Já běžel k němu. Ne, tam v poli žita

teď v deštných kapkách opály se kmitá.

Ne, nebyla tam. Byla dále zase,

v tom klamavém, vždy mihotavém jase,

tak prchala přede mnou v každém kroku,

co nevěda já sám ji nesl v oku.

Ó Pravdo! Dobro! Kráso! Shodo! Štěstí!

Proč jinde líp vždy vidíme vás kvésti

a zářit jako lesklou duhu v listí

vždy sobě k neklidu a ku závisti?

Jste přece v našich ňadrech, jen tam sáhnout

a netřeba juž hledat, toužit, prahnout,

na pídi své vás máme v jarmu tuhém

za stolem svým, v své knize, za svým pluhem,

tam z tůně zříte míru bezedného.

Jen vidět, poznati v čas, hle, taj všeho.