Duhami zahrá svit.

V jásotu jara země probuzená voní

jak rozpálené tělo mladé ženy.

Nad loukou rozkvetlou se srny kloní.

Tráva je svůdná: usedám si do ní,

a do potoka hledím na hru bílé pěny.

Ty moje srdce, ztvrdni jako skála!

Viď, nehrají to jiskrami mé slzy,

to rosa večerní už v trávu napadala.

Žežulka kuká, jakoby se smála,

i já se budu možná smáti brzy.

Pojďte mne do samoty navštíviti,

mé hvězdy, zádumčivé panny!

Duhami zahrá svit váš ve studánkách žití,

až budu dlouhým douškem píti,

a na nivách svých sbírat drobty manny.