Duhou Tvých očí...

Způsobila Jsi, že se nebojím

bolesti, ni smrti.

Jen dědičné lidské hříchy

mne ještě dusí a škrtí.

Strach z těla svého mám zlý

a z vůle vratké a mdlé.

Co chvíli přede mnou vstanou

minula stíny pobledlé.

Tak často, ach krutě často

ošklivím se sám sobě.

Jen sebe jsem skutečně nenáviděl

v hlubokém záští a zlobě.

Způsobila Jsi, že se teď chvěji

intimním smutkem po celém těle.

Duhou Tvých očí vidím dnes svět:

jaký je krásný!

a k srdci jej tisknu rozechvěle.