DUHOVÝ MOTÝL.

Kol nejkrásnějších květů

se mihotal motýlek v letu

a duhovým křídlem vál;

vstříc dýchala ze všech mu vůně,

proň rosu a med měly v lůně,

však on s nimi chvilku jen hrál

a těkal zas dál.

On myslel v toužném letu:

Svět krásný je plničký květů,

vždyť vládne tu čarovný máj!

Květ každý mě neukonejší,

chci zlíbat ten nejspanilejší!

S ním prožiji života báj

a naleznu ráj!

Tak zmizel již mým očím;

až dále kdy lučinou kročím,

hle, motýlek sedí tu tich...

on chytil se na suchém hloží

a křídloma třepá i množí

si s mukami trhliny v nich.

Ach, plakala bych!

Ten motýl jest má duše,

má touha, jež v mámivé tuše

se vznášela, kam jen – ó kam?

Ach, pohrdla líbezným květem

zbloudila láskou a vznětem

v lup suchému trní, a tam

ji rve žel a klam.