DUHOVÝ PTÁK.

Kdys Fingal, slavný hrdina a král,

zřel ptáka v lese, a ten letěl dál,

dál k luhu;

kam sedl, jakby zlatý paprsk leh’,

neb slunný třpyt a jas měl na křídlech

a duhu.

Tak líčil král jej doma rekům všem.

Ti vzkřikli: „Králi, ptáka přinesem’

ti darem!“

Div pod každým kůň silný neklesá,

v tak rychlém letu spěli do lesa

a v jarém.

A večer divný pták byl chycený,

měl křídla vskutku jako plameny.

Jej hbitě

do klícky zamkli – tloukl do ní, žel! –

a králi nesli, který radosť měl

jak dítě.

Však za tři dny, snad ještě trochu dřív,

král viděl s bolem, starým očím div,

že věří,

jak lesk a duha s křídel mizela,

a bál se, pták že ztratí docela

to peří.

Až mrzel se tím a byl rozhněván.

Tu pravil k němu pěvec Ossian:

„Ó, králi,

tím vinna klec, že peří ztratil pták,

jak tebe on, věř, píseň právě tak

mne šálí.

Ó, pusť jen ptáka, otče, zase ven,

je dítě lesa, pouta přece jen

jsou tuhá!

A křídla jeho brzy budou zas

jak dříve samý třpyt a samý jas

a duha.

Mně také píseň hlavou proletí,

a já ji honím, stíhám v zápětí

jak ptáka,

neb štěstí to se dvakrát nepodá,

a její krása, její lahoda

mne láká.

Má křídla také krásně duhová,

když uvězním ji ale ve slova,

mně zdá se,

že není to ta píseň spanilá –

tak na svém lesku, králi, ztratila

i kráse!“