DUJ SI, HŘMI SI, VICHŘICE!

Duj si, hřmi si, vichřice,

per si v stromů řad,

mně se při té bouři tvé

chce dnes vzpomínat!

Duj si v pole, duj si v stráň,

duj si v starý les,

a co se již nevzbudí,

bez milosti střes!

Suché listí od lonska,

za ním suchou sněť,

a co mrtvo leží tu,

s pěšin stranou smeť!

Za to dýchni na zemi,

zahřej její hruď,

vítězným svým výkřikem

plno poupat vzbuď!

Duj si, hřmi si, vichřice,

přes lesy a luh,

vím, že nejsi větrem jen,

že jsi jara duch.

Však jsme také jedenkrát

bouřně jako ty

letěli a vzbudit vše

chtěli z mrákoty.

Rozbiti a odmésti

vše, co shnilé jest,

a na křídlech celý svět

zvednout k výši hvězd.

S hlavou plnou smělých snů,

s usměvavým rtem,

s láskou k světu, slunci, dnům,

k nikomu a k všem.

Duj si, hřmi si, vichřice,

přes ten celý svět! –

já si budu vzpomínat

při tom zas těch let...