Dukáty.

Čněl Kristus jako maják na svém kříži,

a záře z jeho vycházela hlavy

jak ze slunce, že kolem širé davy

své zraky mohly otevřít jen stíží.

Jen ďábel ze svých vydobyv se mříží

na břevna sed’ si jako havran tmavý,

a časem v krakot pustil se tak lkavý,

jak ten, jehož se konec jistě blíží.

Krev prolitá pak zvolna tekla dolů,

by obrodila svět ten proklatý

a smířila jej s bohem v syna bolu.

Tu havran chytil krůpěje té krve

a hodil ve svět jako dukáty,

a vesel odplul, odkud přišel prve.