Důlečky.

Děvinky krásné, směvné, vnadné!

českého šípku růže zdárné,

při jejichž zjevu radost mládne

a strast i žalost kvapem stárne!

Ó zjevte, sličné! pěvci svému,

odkud to, k půvabu že všemu,

jímž milostně nás poutat znáte,

ty přerozkošné důlky máte –

ty důlky ladných na bradičkách

i růžovatých na tvářičkách,

ty důlky, v nichž má lásky bůže –

Kupido malý – skryté lůže;

v nichž sedí věčný směv a živost,

a věčný žert a čtveračivost;

ty důlky, jimiž poutat znáte,

Ó rcete! odkud že je máte?

Na svém trůnu hvězdojasném

seděl Pánbůh v nebesích;

ticho bylo v sídle krásném,

žádný ples a žádný smích.

Smutně, zdlouha čas se ploužil,

ani žertík neblesknul,

tak že Tvůrce pozatoužil,

až i sobě postesknul:

„Ach! jak tu v tom nebi smutno!

ač zde mrtvé krásy dost!

Svrchovaně jest již nutno,

bych měl něco pro radost.“

Když tak Pánbůh pohovořil,

zamyslil se na chvilku –

rozhodl, a hned si stvořil

celé pluky andílků.

„Vy mne přece rozsmějete,“

řekl k nim pln potěchy;

„bavte, smějte se jak chcete –

jenom žádné neplechy!

Jsem váš otec dobrý, milý,

to vám ale povídám:

budete-li rozpustilí,

zle se na vás rozhněvám!“

A hned počly radovánky,

smích a žerty, hry a ples,

oživly ty rajské stánky,

rozkoš vešla do nebes.

Krásní byli andílkové

od paty až do hlavy,

a každý den měli nové

radosti a zábavy.

Pánbůh měl z nich potěšení –

ovšem také někdy zlost –

neboť při všem vyražení

událo se hádek dost.

Když se hodně znešvářili,

rozprchli se od plesů,

a tu musel Pánbůh milý

soudit jejich procesů. –

Jednou stalo se, že přišel

v nebes stany země-syn,

a když viděl tu a slyšel,

jak se baví Hospodin,

stál tu všecek zradovaný,

a ta slova hrkla z něj:

„Otče dobrý, milovaný!

pár těch andílků mi dej!“

A k té jeho prosbě vroucí

andílků se sdružil ret:

„Dovol nám, Ó Všemohoucí,

podívat se na ten svět!“

Nebes pán se durdí velmi:

„Oj! což jste vy nestálí!

Netušil jsem, že vás, šelmy,

zvědavosť tak rozpálí.“

Ale oni neustali

prosit v jedno s člověkem,

až svolení vyžádali

na tatíčku přeměkkém.

A tu Pánbůh, k odepření

nemaje již příčiny,

několik jich v okamžení

změnil v krásné dívčiny.

A když se již loučil s nimi,

řekl měkkým hlasem svým:

„Že jste z nebe, znameními

vás, dětičky, opatřím.“

Jedné pravil: „Pojď sem, zlatá,

ty jsi moje celičká!“

Při tom jeho ruka svatá

štípla dívku do líčka.

K druhé: „Ty máš u mne kličky,

já se hněvám na tebe!“

Pích' ji prstem do bradičky

a odstrčil od sebe.

A jak sáh' jim buď na líce,

buď na hezké tvářičky,

dostaly ty krasavice

přerozkošné dolíčky.

Pak děl Pánbůh ku člověku:

„Ty andílky smíš si vzít!

Těš se povždy z jejich vděku,

s nimi budeš rajsky žít.

Dražší jsou nad perly, zlato,

život lidský ozdobí;

nezapomeň ale na to,

že i někdy pozlobí!“

Člověk tyto dárky sobě

snesl dolů na ten svět,

andělské je po podobě

i po důlcích poznáš hned.

Spanilé jsou v každé částce

na těle i na duchu;

kdo se kochá v jejich lásce,

nebes cítí předtuchu.

Děvinky krásné, směvné, vnadné,

vonného keře růže zdárné,

při jejichž zjevu radost mládne

a strast i žalost kvapem stárne!

Vy zjevily jste pěvci svému,

odkud to, k půvabu že všemu

ty přerozkošné důlky máte

na ladných, luzných na bradičkách,

na růžovatých na tvářičkách,

jimiž milostně poutat znáte;

ty důlky, v nichž má lásky bůže –

Kupido malý – skryté lůže;

v nichž sedí věčný smích a živost,

a věčný žert a čtveračivost,

ty důlky, jimiž poutat znáte,

zjevily jste, odkud je máte.