DŮM

Žerď, na níž k zítřku duje vlajka, zřím,

když za sluncem se dívám při západu,

a v tichou jizbu-li se navracím,

jdou moje okna do mrtvého sadu;

prsť hřbitova je s půdou smíchána,

když pro živoucí příbytek se staví,

a v srdcích hořknout musí nirvana,

tím jásavěj by rozkvet symbol slávy.

A nahoře-li stojím, tragikou

jsem províván i města toho krásou,

zřím velký den... zřím chmurnost velikou,

jež s ohni v mračnech šlehá nad terasou;

květ hrobu v základech – blesk z povětří –

tak dýcháme, chuť zmaru na jazyce,

svým jdeme dnem, jenž rve a nešetří,

a prostřed smrti stokrát žijem více.