DŮM BEZ ZRCADEL (II)

„Čas zastavím a věčně budu svěží.

Mé srdce vřelé je, má touha nevychladla.

Svůj obraz v srdci mám, tam na věky ať leží.

A nepodívám se už do zrcadla.

Svůj úkol provedlo a nyní ať je v střepy!

Nic tolik nemění, jak vidět vlastní změny.

Svůj obraz ponesu dál hrdý, nesetřený.

A srdce horké je a prudké jeho tepy.

Co po tom, že dny jdou, jdou měsíce, jdou léta.

Do konce mláda jsem, do zimy jaro vzkvétá.

A stárnout nemohu, když srdcem mláda jsem.

Mé srdce vřelé je, má touha nevychladla.

A jasně zazní smích v tom domě bez zrcadla.

Jsem kouzelnicí dál, jsem stále úžasem.