DŮM BEZ ZRCADEL (VII)

Kéž zapomenout mohla bych,

zaplašit na vždy stíny marné,

Neb vzpomínkami se tak stárne.

Kéž zapomenout mohla bych!

A když jsou dávno rozbita

zrcadla, milá minulosti,

kéž zničím to, v němž do věčnosti

zrcadlí chvíle zažitá.

Hle, půlnoční se vítr zdvih’

a že jsem sama, v loži zebe,

mám vstanouc hrůzu z kroků svých.

Ten, kdo je mrtev, mrtvý-li?

Chvím osikou se. Milost, nebe.

Víc než já je, mne zabili.“