DŮM CHORÝCH

Toť místo půvabné; toť zahrada je růží.

V ní všecek nový jsi a všecko nové je.

Ty, kdož se uzdraví, jak lázeň nemoc vzpruží.

Svět pro ně úsměv má, jim roste naděje.

Toť místo ponuré: zde kruh se uzavírá.

Do dveří šel jsi sám a vynesou tě z nich.

Horečka tráví tě, tvůj život odumírá:

břehu se nechytí dvé rukou zoufalých.

Jsou dveře jediné a východ přece dvojí;

čas toho zabije a onoho zas’ hojí.

A pak je celá propast mezi tím:

ten, který odchází, a ví, že zas’ se vrátí,

ten, který život má, a zítra už ho ztratí,

ten, který odchází a s křídlem zlomeným.