DŮM DĚTSTVÍ.

U krbu chladného když necítím se doma,

kams truchle unášen tím proudem němých let,

po marných výčitkách, jež chvějí mýma rtoma,

v tvé šero vracím se, můj starý dome, zpět!

Co bledý gymnasist na schody stoupám stmělé...

tam Kristus z výklenku se dívá dumavě,

na čele trnů laur a tělo zkrvavělé,

kol věčné lampy zář se chvěje třeslavě.

A tichá matka má mne čeká starostlivě

v tom práce příbytku, kde chasa hlaholí...

svá pensa lopotím... pak duši nořím chtivě

v knih ráje zámořské, v step, v zlatá údolí...

Na úzké pavlači, tam černovláska zpívá,

zjev z Tisíc jedné noci... a to sladko je!

tam k její okénku mne žene touha divá,

kde voní pohádkou květ modré levkoje.

Za jarních večerů tam v bytě filosofů

svou elegickou dumu housle zalkají,

a růže západu mých veršů zlatí strofu,

již do denníku píši sobě podtají...

Teď v chladu domova, když cizincem jsem doma,

kams truchle unášen jen hořkým proudem let,

po marných výčitkách, jež sobě šeptám rtoma,

v tvá kouzla vracím se, můj rodný dome, zpět!

Již dávno motyky v tvém zatknuly se těle,

v rum již se rozpadla báj tvoje dumavá –

leč Krista tvého tuším rány zkrvavělé

teď v srdci svém, kdež plá snů lampa zmíravá.