Dům klidu bílý v zahradách se kryje,

Dům klidu bílý v zahradách se kryje,

v houšť větví těsně spletených se noří,

ven pohlížeje k modravému moři –

sněť plná zlatých oranží se vije

kol hustých keřů, květ se ve květ lije

a každý jinou, sytou barvou hoří,

i myšlenka, již chladný rozum tvoří,

se vzletem naplní a citem spije.

Dech větru lehký je, jím tiše hnána,

se šíří vůně z vůní sterých stkaná,

vlá do oken, do rozevřených dveří,

a srdce, které hloubi klidu měří,

své síle, svému roznícení věří

a každým vláknem bije: Qui si sana!