DŮM MODLITBY (II)

Vstupuješ, cítíš, v jiný, nový svět,

za tebou leží tmy a stíny,

rmut bolesti a marné touhy hnět,

a v toulec zapad osten viny.

Je ti tak krásně, není ničeho,

co krůpějí žluč v kalich padá;

do srdce tvého otevřeného

mír zavoněl a jas se vkrádá.

Nasloucháš, jsou to hlasy výsosti,

jimž srdce plesem odpovídá;

vtržení v nebe, do blaženosti,

kam zrak tvůj dosud nedohlídá.

Vztahuješ ruce, otevřenou dlaň,

jak ten, kdo nebes mannu chytá;

nakláníš k oltáři svou vroucně skráň,

jak tam, kde studánka je skrytá.

Ježíš se zjevuje ti, sama zář,

Janovo místo hledáš, žhavý,

kam ty bys složil dětsky svoji tvář

a zaplakal pláč usedavý!