DŮM MOROVÝ (I)

„Pojď se mnou. Tichá noc. Zde zahrada. Zde vrata.

Noc naši svatební jsem čekal příliš dlouho.

Pojď se mnou. Rychle pojď. Je omeškat se ztráta.

Kouzelná dnes je noc, má lásko, moje touho!

Jak lehký dnes je krok a jak je tráva měkká.

Vše láska přemůže! Oh, moudrosti těch liter!

V nich noci čary jsou a v nich je půvab jiter.

Pojď se mnou. Rychle pojď. Tak těžce se to čeká.

Utrhnu růži nejkrásnější s keře.

Pocely zulíbám tě žhavými,

že láska má silnější smrti věře.“

Tak mluvil ženich ten, nevěstu v dům svůj veda,

jež všecka chvěla se, tak jako měsíc bledá.

Zapadla vrata těžce za nimi.