DŮM MOROVÝ (II)

Tvrdili, že to mor. A v čas to bylo moru.

Tož dveře zavřeli a okna zabednili.

Své pěsti rozbili ti nešťastní v svém vzdoru.

Tvrdili, že to mor. A tím je nakazili.

Dům kde je morový, nevyjde z něho živý.

Tam prosit marno je, tam řevu nikdo nedbá.

Tam jenom věčná noc, tam hrůza jen a kletba.

A strach-li zchvátí je, jsou lidé zlí a diví.

Dva mladí manželé s výrazem šíleným

v tom hrobě velikém, v tom nejstrašnějším z hrobů

nic necítili už než zoufalost a zlobu.

V tom domě morovém, tam rvali se muž s ženou

o chvíli poslední, o chvíli otrávenou,

tak k sobě bezcitní, jak bez citu svět k nim.