DŮM POLESNÉHO.

Dům polesného skryt byl v lese

a sotva střechou zíral ven,

leč v čas, když louka květy nese,

zněl ptačím zpěvem celý den;

však nejen z jara, zvučelť také,

když přisel smutný zimní chlad;

tu pělo děvče hvězdozraké,

že ozýval se hvozd i sad.

Rád polesný měl děvče hodné,

jež na srdce mu vložil druh,

když cesty žití zlé a svodné

jej vedly v jiných vlastí ruch;

tam našed klid list poslal z dáli:

„Mám domov, zle však strádám zas,

než k nebeskému půjdu králi,

mé dítě vyprav na Kavkaz.

Kaž sprovodit’ mou Evu k moři,

a další cesty vhodný plán

ať zcela podle svého stvoří

můj přítel, lodi kapitán.

Bůh zaplať všecku Tvoji péči,

já vděčným budu po sám rov...

leč více díků mám než řečí

a více lásky nežli slov!“

A polesný vzal pušku k pleci

a smuten byl a nemluvil,

tak jaly ho ty divné věci,

tak dívčin pobyt drah mu byl;

leč přítel kynul; bez odkladu

děl: „Staniž se, jak osud chtěl –“

a volal paní na poradu:

„Jak s Evkou, již tak rád jsem měl?

Raď přece, koho poslat’ máme,

tys vetcha juž, já nejsem mlád;

snad syna průvodcem jí dáme –

vždy měl ji jako sestru rád,

ba zdá se mi, že více mnohem,

a děvče hocha rovněž tak –

ať zprovodí ji s Pánembohem...“

A tvář mu zakryl žele mrak.

Kde Ivan však, kde Eva jesti?

Šli s listem přítelovým ven,

tam u kříže jsou na rozcestí,

jejž věkovitý skrývá klen;

vždyť přemnoho si mají říci,

než rozloučí se... „Tož je nech!“

A měli zvlhlou zřítelnici,

a na rtu zachvíval se vzdech.