DŮM – POLYP.

Ten obludný Dům, starý a tmavý,

ó, na rynku obludný, tmavý ten Dům!

Z rána, když vyšel jsem svěží a jarý,

když rytmy se křídlily kolem mé hlavy,

s oken rty zvaly: „Nás utrhni, polib!“

jak ohnivé růže k mým strouce se snům –

vždy z rána starý a tmavý ten Dům

sta stínů mi vyslal vstříc, nedočkavý,

stem černých ramen sáhl v můj um,

a já jej nazval: Dům-Polyp.

Jakoby pod ortel vcházel jsem tam,

pokořen, oloupen o sebe sám,

do jeho chodeb, do jeho síní,

knihy kde vrší se, kupí a stíní,

staletá učenost žlutých tváří

nad mrtvým písmem krčí své vrásky,

z pod nichž ni uhýlek lásky

nevyzáří.

Kolikrát, ó kolikrát,

nad hrubým stolem shrben v práci,

já vojenskou trubku slyšel zvát,

dav šumět, vítr tancovat

a Město hrát si!

Za městskou zdí, míle mil,

skřípe to, hučí jarním lesem,

a já, jak zapomenutý list,

v plísni zde jsem.

„Buď jako my,“ vábí hlas

z chodeb a schodišť, z jizeb, z koutů,

„buď strojem a davem co každý z nás,

jiskřičku božství v sobě zhas,

vzdej se poutu.“

Dům-Polyp se lichotil, Dům-Polyp se smál,

hlas ženy, hlas dítěte v šepot svůj vložil,

tak vítězně žlutý pohled mu plál,

tak dravě v skráň ssál se, dral do žil...

A přece’s mne nezmohl. Já, slaboch kdys,

v tvém chapadlu hořkou slast boje jsem shlédl,

proti tvé přemoci červ jen a hmyz,

stokráte položen, stokrát se zvedl,

uprostřed svodů tvých, čárů a kouzel

já denně se k vnitřní své svobodě vzbouzel,

denně byl puzen o ni se rvát,

denně ji mozkem, krví a věrou,

horkou svou, živelnou bytostí celou

vykupovat.