DŮM SLEPCŮ.

Rád večer zřím, jak dům ten padá v stíny

i s černou vížkou jako zadumanou,

jak přes akáty v ulic poklid líný

ta okna jeho jako oči vzplanou.

Facada září – tma však leží děsná

na víčkách těch, kdož musí žíti za ní,

jas záře slunné nebudí je ze sna,

svit záře hvězdné nevolá je k spaní.

Noc příšerná! Jde slepec tam a tapá

po dlouhé chodbě, která nemá konce,

a se všech stran to duchovitě klapá,

jak tichem zní hlas ústavního zvonce.

To k večeři jdou... V oku noc – ne v duši,

to světlo v oknech lidskosti je záře,

a zář ta v mrtvých očích slzy suší

a jako úsměv padá v slepců tváře.

Tam v tmách je chytne pevná lidská ruka

a v neštěstí je trpkém stiskne vřele,

ruch práce najde pro nudu i muka

a měkce stírá vrásky na jich čele.

Když kolem kráčím, a ten zvon zní hlasně,

a v dlouhých oken řadě zář se třepí,

vždy myslívám: By viděli to jasně,

co cit, co lidskost – musí býti slepí.