DŮM STRÁŽKYNĚ

Tak se ta příhoda udála.

Babička má mne k ní poslala.

V ulici tiché tichý dům

byl skoro jako museum.

A interieur zvláštní to:

vše zdá se prachem pokryto,

a přece je to čisťounké.

Vše těžké a zas lehounké.

Sny dávno shromážďované,

jež zítra vítr rozvane,

strážkyně věrná střežila,

minulost, kterou přežila.

Zde žila mezi stíny stín,

muška v tom předivu pavučin,

pavoukem časem vyssátá.

Ukázala mi dojatá

na stěně obraz dávno už

vybledlý. Řekla: Toť můj muž!

Střežila slabý plamínek

vymírajících vzpomínek

a každý kousek nábytku

byl vzpomínkou v tom příbytku.

A její oči prosily

o trochu mojí posily.

Snad mými slovy ožije

ten, kdo už dávno mrtvý je,

snad mohu – nečekaný host! –

oživit zašlou minulost,

plamínek změnit v plameny,

hry mládí přivést na scény,

probudit zájem pro dílo,

jež žilo a jež dožilo,

a od toho už krůček jen,

aby byl mrtvý probuzen.

A jak tu stála přede mnou,

skutečně mocí tajemnou

postavu zřel jsem vzdálenou,

škubnutí zvláštní ramenou,

ten zvláštní akcent, známý kdys,

nervosně jemný v tváři rys,

jak jsem ho znal, ne jak je tu

na starém z mládí portrétu.

Já nevím už, co jsem jí řek’.

Jak těšit hoře stařenek?

Nemůžem’ dáti nikdy dost,

nevzkřísíme-li minulost.

Odcházel jsem tak nesměle.

Schodiště bylo ztemnělé.

Po kroku krok, po schodu schod

myslil jsem na smrt, na život,

a ještě starý domu práh

jsem překročil, jda po špičkách!