DŮM ŠVADLENEK.

V té noci tmavé, jaké miluji

celou svou duší tichu odevzdanou,

předměstí obvod volně křižuji

a ve sny moje cizí stesky kanou.

Měsíc si dnes svou bledou zakryl líc.

Chce jako já v tom temnu lépe sníti...

Dům na rohu si zpívá do ulic

a žlutá jeho očka do tmy svítí...

Je půlnoc již a tma... Jen tento proud

chudičkých světel blátivou zem třísní,

je půlnoc, ticho již, jen tento kout

se chvěje strojů monotonní písní.

A ňadra dívek nad stroj sehnutých,

jichž dotkly se již milců toužné ruce,

pozvedá náhle – slyšíš? – svěží smích.

Zítra se zvlní v pláči snad a muce...

Svit lampiček žaluje do noci,

v kalužích si své žluté tváře meje,

v nichž tají boly mladých tajemství

a těžký úsměv příští beznaděje...