DŮM ŽIVOTA.

Kdys z večera jsem na tě zahleděl

se, smutný dome, když jsi umlkal

ve spánku a tvých temných lomenic

se stíny kladly úzkou ulicí.

V tom z šeré brány vyšlo tichounce

dvé mladých žen s kojenci v náručí.

Těch matek zjev až k slzám dojal mne,

když před branou jich kroky stanuly,

jak tázat by se chtěly před cestou,

zda jíti dál, či nejít, a kam jít.

Ta jedna při prvém hned stanula

kroku, jejž učinila z temných zdí,

a ku bráně se chvějíc přitiskla,

jak prodloužit by chtěla okamžik,

v němž dlela na těch místech ponurých.

Ta žena byla bolest vtělená,

jí zoufalost se lila ze sivých

zřítelnic, které jako v závoj mlh

se do slz hořkých trudně halily.

Jí prostý šátek visel s ramenou

a skrýval šat až příliš chudičký.

Tak usedla na nízký patník zdi,

ne usedla – naň svezla bez vlády

se, klesnouc pod tíží svých myšlenek.

A mluvě tvých jsem očí rozuměl,

ty smutná ženo, matko zoufalá:

„Tož musím jít už, dome útulný,

jenž hostil jsi mne v dobách bolesti.

Ó, místo neblahé, jež v světě jediné

máš pro proklatou matku útrpnost,

kde na krátko jen rovnocenna těm,

jichž dětí pláč se nese komnatou,

kde žehnáno jich krůčku k životu.

Oh, děti, děti! – I já dítě mám.

Snad za okamžik tiše zakvílí

mé děcko siré v matky náruči.

O plač jen, plač, ty tvore neblahý,

jejž nikdo ve svět s láskou nevítal,

jenž psancem budeš, jak tvá bědná máť.

Co činit mám, ty malé dítě mé?

Zda mohu přivinout tě na srdce

a jako jiné něžně zlíbat líc,

když uštvanou mi duší táhne ston –

to vyřknuté kdys kletby ohlasy.

O, dítě moje, i tys prokleto

mé matky rtem, když vyštvala mne v svět,

svou nechtíc zváti dceru zbloudilou.

Jak mohu sladce na tě promluvit,

když jiná kletba táhne duší mou,

jak štěkot hyen v temné pustině –

to na toho, jenž tobě život dal?

Oh, kdybych mohla tiše nésti tíž

a kdybych uměla jen trochu žít,

tu prací bych ti život vystlala,

bys vyrostlo a tichou kletbu mou,

jíž dosud nepronesly moje rty,

kdys vyšlo tomu v duši vykřiknout,

jenž otcem tvým se, dítě, nechce zvát.

Svůj celý život za to dala bych,

a kletbu tu ti na rty vštípila –

leč nemám, nemám – nemám síly žít.

Na život vlastní, dítě, sáhnu si

a tebe s sebou vezmu v temna říš

a furiemi budem společně

hříšné sny otci tvému krátiti!“

Tak zaúpělo cosi ze tvých rtů,

ty ženo ubohá, pak tiše zas

jsi povstala a sešla po svahu,

kde v temnotách se dolů skláněl břeh.

Druhé se temných vlasů vinuly

kol čela, skrání dlouhé prstence,

jež zpod čistého šátku vyklouzly,

by krásu zbledlých tváří věnčily.

Tak prostá byla, všechna čisťounká

a drobnými se krůčky nesla vpřed,

tak nesmělá, jak ponejprv by šla

tou dlouhou, stinnou stromů alejí.

Svou krásnou hlavu nesla zdviženou

a na bledém jí čele háral jas,

jejž safírová očka rozlila

po mladém čele, směle sklenutém.

Ó, ženo-matko, ke mně mluvily

tvé oči nejkrásnější řečí všech!

Tys dítě svoje k ňadrům přitiskla,

blesk oka tvého tiše volal v svět:

„Nuž hleď, ty světe, kterýs odsoudil

ku věčné hanbě dítě mé i mne,

to dítě, jehož méně vážíš si,

než cizích psů, již ve své důvěře

o nohu tvou si otrou nahý krk,

ty světe, který ve své zpupnosti

mníš, žes mne povržením zdupal v prach,

z nějž sudbou tvou já nikdy nemám vstát, –

nuž, tobě, světe, nesu dítě své.

Zda můžeš způsobit, bych zavrhla je snad,

zda můžeš lásku z mého srdce rvát,

již svatá matka v ně mi vložila,

vznešená, svatá matka Příroda?

A přes tvůj odpor, světe široký,

já dítě svoje pro tě vychovám

a v srdce jeho vložím lásky pal

ku tajům tvým a tvojim záhadám,

a naučím je tiše pracovat

pro společnou všech světlou ideu,

pro lásku všechněch ke všem, bratrství.

A ty je přijmeš, světe, ještě rád,

a obejmeš je měkkou náručí,

náručí svojí jemně vábivou,

jak zkvetlých z jara ratolesti lip.

Už jdem, ty světe, který mne jsi sved'!“

A dále šla tou temnou alejí,

jež u města kdes v dálce končila.