Duma jarní.

Že jaro, dítě, stromu květ že puká?

že Vesna každého se dotkla čela?

Ach ano; vždyť mně také její ruka

květ bělavý na spánky naházela.

Že jaro, dítě? Ano, slyším zpěvy,

tak veselé, tak utěšené zcela,

leč srdce moje o tom jaru neví:

v něm píseň zlekaná se právě odmlčela.