Duma jarního večera.

Den jarní dohořel, tak krásný a tak mladý!

Vzplál, vesel poskočil si dítkem z klínu Lady,

hrst květů natrhal, hrst rozházel jich polem

a těkal po vrších, jež vypnuly se kolem.

Teď klidně usíná, hle, smutně hlavu kloní,

noc vstříc mu pospíchá na zlatoplavém koni,

on zří ji, chvěje se, tvář žalem zaslzela:

mře s rosou na očích a s růžemi kol čela.