Duma královská.

Tak divno mi! Proč? S těží vím.

Stále jsem v dumách,

o skvostném zlatohlavu sním,

sním o korunách!

Chci obé stihnout směle.

Jen pak budu prost žele,

až budu králem.

Spát nelze; přepodivný klam!

Pomoci není.

Vždy korun skvost výš čela mám,

plášť na rameni.

Což neprchne mi z hlavy

ten přelud usmívavý,

že budu králem?

A budu jím a žele prost,

jak srdce tuší;

za milou snů těch lahodnost

svou dal jsem duši.

Mně nelze, nelze zhola

z těch divných kouzel kola...

Musím být králem!

A zvítězím; vše v krátký čas

skutkem se stane,

až do Šumavy přijdu zas

a slunce vzplane:

sním o korunách stromů

a slunném plášti k tomu!

Tam budu králem!