Duma lesní.

Stromové štíhlí

v zelené chvoji,

u vás mi volno,

přátelé moji,

u vás má ňadra

útěchy ždála,

když květy lásky

bouře mi svála;

u vás mi, drazí,

volno a milo,

nechať se oko

mlhou juž krylo.

Stromové svěží,

junáci rodní,

vzpomínám na vás

teskně den po dni,

vzpomínám na vás

v noci i ve dne;

temný je vlas váš,

ale můj bledne,

týl váš je přímý,

můj však se kloní,

a ta má svěžest?

Dávno je po ní!

Stromové družní,

v tajemném šumu

pěli jste se mnou

přemnohou dumu,

a když žežulka

kukala v dáli,

bystré mé oči

radostí plály;

teď, když žežulku

slyším, jak kuká,

při každém zvuku

srdce mi puká.

Stromové kypří

jarého těla,

k vám moje píseň

přečasto spěla,

na nízkém keři,

u prostřed hvozdu

slouchala zvěstem

mladistvých drozdů

zkoušela k letu

motýlí křídla,

nemohla vzlétnout,

v rose mi stydla.

Stromové věrní,

šumte a pějte,

stydnoucí píseň

dechem svým hřejte,

vždyť se k vám tulí,

toužebně vine,

kryjte ji, chraňte,

nežli mi zhyne;

výš by se vznesla

skřivánčím letem,

až moji rakev

ovijou květem.