Duma listopadová. I.

Jak divně bouří v ňadrech city,

když zřím tě, strome rozložitý,

kde sedával jsem v ruce knihu, –

můj v osamění celý svět –

tys do ní vrhal mi svůj květ

a zasypal jím čela rýhu.

Byl obalen jsi květnou vnadou,

byls králem štěpnou nad zahradou,

a divili se, kdo tě zřeli:

„Co plodných bude v podzim krás!“

Tu potulný se zjevil mráz,

a květy povadly a mřely.

A přišla Jeseň, zvala k hodu,

tys nepoznal však krásy plodu...

Zda cítíš, jak to v ňadrech zebe?

Leč druha máš – už kliden buď –

když na svou – na tvou sáhám hruď,

stát mohl bych zde místo tebe.