Duma listopadová. II.

Padá stromu listí, padá

na vřesitý mech;

čas to velí, čas to žádá,

marný vzdech;

nemůže přec jinak býti,

než chce tvorstva duch,

zhynout musí, má-li žíti

věčný proměn ruch!

Padá listí stromu mdlého,

rozpadne se v prach,

zimní bouře roznese ho

po nivách;

smete vše, ba její síla

roznese i náš;

co ti země zapůjčila,

zase zpět jí dáš.

Nežel! což ti z květů deště

nesprch’ lístek též?

nebyl’s šťasten? Nuž, proč ještě

žaluješ?

Nech tu bouři, ať se honí

světem dál a dál,

jeden lístek také voní,

na květu-li stál.

Zavři ho jen v duše knize,

tam ať sní svůj sen,

věř, že budeš v žalu tíže

spokojen!

Nač stolisté růže vůni

mít chceš, světa host?

Jeden lístek v ňader tůni

svěží mít, je dost! –