Duma na Bílé Hoře.

Jitro chmurné, nevlídné.

Praha ještě tuho dříme.

Nežli ze sna prohlídne,

bratře, my pryč odkvapíme.

Pojďme dál, tam na západ,

kam se slunce vždycky sklání.

Tam i naše sláva spat

odešla... nuž rychle za ní!

Marně pudíš kroky v let,

nikdo víc jí nedostihne.

Nevrátí se ona zpět,

zbloudí-li přec, nám se vyhne.

Věky měla domov svůj

u nás krásná, mocná, vážná,

ulétla – Bůh polituj,

od nás jako labuť tažná.

Horo Bílá! Ty jsi v mrak

zřela její zjev se ztrácet.

Na tobě ten svatý pták

musil druhdy vykrvácet.

Zazpíval tam v posled – žel –

píseň smrti pták ten bílý.

Kdo tu píseň uslyšel,

krví zaplakal tu chvíli.

Bylo to jak vzúpění,

jako všemu s Bohem dání,

jako s vlastí loučení

a nikdy již na shledání.

Rachot bubnů, mečů svist,

dvaceti hlav smrtné vzdechy,

sykot, jímž vře nenávisť,

pláč, jímž lkaly celé Čechy.

Jako výkřik zoufalství,

které darmo volá Boha,

ston, jenž robu na rtu tkví,

když jej rdousí cizí noha –

Zpěvu toho ozvěna

žije dále, po staletí,

peruť, krví zbrocená,

jako přízrak věky letí.

A kdy touží pozdní vnuk

počít nových činů setbu,

šepce zvěsť mu dávných muk,

cos jak výčitku a kletbu.

A kdy písní národní

zajásat chce nad svou hrudou,

i v té vzplane pochodní

sžíravou a jízvou rudou.

V ústa pěvce, básníka

jako bouře dech se mísí,

úpí, kvílí, naříká,

a jej v půlnoc ze sna křísí.

Zpěvu toho ozvěna

žije dále, po staletí,

peruť krví zbrocená

věčně straší české děti.

Běda, běda! I v můj zpěv

její žalný hlas se loudí.

Každé slovo – teplá krev,

která z rány duše proudí.

Já té krve nabírám

a jí po své vlasti házím.

Srdce všech jí otvírám,

přáním tím ji doprovázím:

Dobré syny vlasti té

jako lék ať hojí v hrudi,

nevděčné a prokleté

ať jak zmije v srdci studí!

Věrným padniž jako rez,

který jejich pouta boří,

zrádným jako Kaina děs,

jenž jim v tváři věčně hoří!