Duma na husitském bojišti.

Jako hřbitov dávné minulosti,

na němž pouze v noci duchové

střežíce svých těl setlelé kosti

stanou ještě v tiši hrobové,

tak mým zrakům v podvečerním přítmí

plný smutku kraj se jevil v hled,

až i jakés tajné bázně cit mi

ve prsou svou peruť zvolna zved.

Zřel jsem kol, leč smrtelné mé zraky

nepostihly noci tajemství.

Temno všudy. Pouze skrze mraky

jediná se bledá hvězda stkví.

Kdesi v dáli slyšeti psů lání,

chladný vítr vůni jeseně

bez oddechu po krajině shání,

smutnou píseň zvučí stlumeně.

Dumný zpěve ztraceného kraje,

tichý vzdechu věků ze hlubin,

zdali vaše dumy, sny a taje

pochopím já, okamžiku syn?

Ve svůj smutek, v staleté to hoře,

v tichý stesk a tajemný svůj bol

šerý kraj ten svoji duši noře

nevšímá si, kdo tu projde kol.

Přišel poutník, postál krátkou chvíli,

ronil slzu, pak se dále bral,

zašel v dáli, v temno svého hrobu

zanes’ žití znoj a srdce pal,

přišel jiný sem zas po staletí,

nevítá jej nikdo ve kraj ten,

aniž brat mu do náruče letí,

brat, jenž dávno spí již mrtvých sen.

A přec v temném, tichém moři času

jeden proud zde vířil bouřlivý,

k bujnému se sešli hodokvasu

Smrť i Děs ti hosté žízniví.

Zde v tom dole na bratrství pili

lidské krve plné poháry,

ke slavnosti sobě zanítili

klidných vísek rudé požáry...

Nyní ticho... Zbroje z ruky klesly,

rezaví zbraň, ruka práchniví,

jenom v noci výkřiky a hesly

po staletích vzduch se ještě chví.

Zdá se posud, jak by šedé skály,

borů, stromů, keřů tmavý roj

jako hradba vozová tu stály,

jako cepník, vztýčen v strašný boj...