Duma na Vítkově.

V duši upomínky tisíceré...

Buď mně vítán, tichý předvečere!

Jemné báje šumí větřík hravý,

rozkošné mi v ucho šeptá věsti:

„Praha dole – hochu kadeřavý,

necítíšli tajemného štěstí?“...

Hledím dolů: město vidím krásné

pod korunou sterých zlatých bání;

hledím dolů, a mé srdce žasne:

hrade starý, jaké přivítání!

Dále zřím, a chmura mizí šedá:

širé pole, kousek houští shora,

malý kostelík – ó běda, běda!

poznávám ji – kletá Bílá Hora...

Víčka mknou se křečovitě k sobě,

ruka maně na ňádro se tlačí:

Nazpět horo: jeden pohled k tobě

z těla srdce vytrhati stačí!...

Velebně a jako s mocným hořem

letí slunce věčných prostor mořem,

a jak západu se dotkne zoří,

na červánky po nebi to hoří.

Lehčí duma padá v moji duši,

zlatým křídlem vábné sny v ni duje.

Zvolna, tiše, snivě, aniž tuší,

odkud divný obraz vystupuje.

Na Vítkově mračno. Vojska dvoje

jako vlna vlnu šlehá, drtí;

řadou blesků nepřátelské voje,

ale Češi rozlícenou smrtí.

Jako hroudy cizáci se válí

pod kovaným cepem domorodce;

ze sterých úst hřmí to: „My jsme skály,

o něž rozdrtí se vrahů bodce!“

Zdá se mi, že vidím vůdce Jana

a že slyším Prahy hosiana...

Tváře Zikmundova děsno bledá!

Na rtu krev a kolem: „Běda, běda!“ –

Zdá se mi, že vidím v dáli tmící

vojsko Zikmundovo prchající;

zdá se mi, že slyším Prahou jásot,

číší zvuk a švárný mečů třasot,

vřesky polnic, hlahol českých pánů,

přísahu a píseň z bílých stanů:

Kdo jste boží bojovníci...

Ruku tisknu k rozčilené hrudi –

ha, co mne to ze sna opět budí?

Jaký kotouč nad Strahovem prachu?

Chochol jezdce v červanů zřím nachu,

pod ním hlava šedá; přílba skvělá

krvavý pot utírá jí s čela.

Pádí k zámku. A kdy hlahol slyší

žen a mužů, řinkot bujných číší,

tiská přílbu hlouběji si v líce,

ale slzu nevytiskl více...

Okamžik, a v zámku tichnou zpěvy,

okamžik, a před zámeckou branou

zimní král a jeho páni, děvy

s ořů Praze kynou na shledanou...

Vracím oko – ha ty, šedý rynku,

jakou hroznou budíš upomínku! – –

Slunce zašlo v moře nedohledná,

a mně s oka tichá slza prýští:

Ó má Praho, Praho milá, bědná,

co ti souzeno je v době příští?...