DUMA NA ZEBÍNĚ.

Kraj vidí mizet jako v hlubin klíně,

kdož vystupuje vzhůru po Zebíně

a ohlíží se zpět,

a dole ruch tak jak když pousíná,

když hlahol zvonův zbožné touhy vzpíná,

by odpočinul svět.

Než za to rostou vrchy na obzoru,

tak divně, jako rysy bájných tvorů

a hvozdy vedle nich,

už vidím Trosek věže zamlžené,

a v Krkonoš jak řadě rozložené

se třpytí v slunci sníh...

Tu rostou křídla také lidské duši,

když zří tu krásu, nových zdroje tuší,

že snem se zdá to býť,

až velkých dojmů skládá těžký vínek

v tu kapličku, v níž hledá odpočinek

a chce jen tiše sníť...

Tu do vnitř okem v dumách pohrouženým

tím okénkem se dívám zamříženým

a zřím jen mír a tiš,

kol obrazu tam velké kajicnice

se věnce suché třesou trouchnivíce,

když vánek duje v mříž...

Můj vzdech – jak duní v prázdnu malé kaple

tak bolesť v slze ku dlažici skáplé

sem přišla často lkát;

a vím, že ne-li slovo svaté v nebi,

nám útěchy a utišení v lebi

můž’ klidu chvíle dát.