Duma nad založeným květem.

Prchly jara slunné chvíle,

a vy, růže z doby milé,

vyrudly jste dávno již;

ruce, jež vás v knihu kladly,

dávno svadly, dávno schladly,

na nich hlína, v hlíně kříž.

Leč když na vás oko hledí,

slunných chvílí snové bledí,

ztracený z vás proudí jas;

snivou duší vesna letí,

na píšťalky hrají děti,

skřivan v nebi zpívá zas.

Zpívá drobné blaha zvěsti,

milou, známou píseň štěstí,

již ret zapomněl už pět –

A to srdce věří znova,

že zas pel a vůni chová

založený v knize květ.