DUMA NOČNÍ.

Dnové letí, dnové kvílí,

dnešní spěl zas k dáli hor.

Jeho bílý lem se chýlí

jako rubáš za obzor.

Kolem noc. Kdo šťasten, dřímá.

Leč kdo sám a nešťasten,

kouzlo jej té noci jímá,

budí, pudí z lože ven.

Minulosť má štve mne bolem –

totě vichrem sžatý luh.

V lánu holém zírám kolem,

jak tu řádil hněvný bůh.

Tu šla bouře těžkou nohou...

Sled zříš všude jejích stop.

Přísnou, dálnou pod oblohou

celý kraj tu – šerý hrob...

Na nebi se hvězdy lesknou,

jak jest bledý jejich svit!

Září tesknou časem blesknou

jako mrtvých očí třpyt.

Jednotvárně z hloubi zvučí

pražská noc, tak plná dum.

Velké město venku hučí

jak mých rodných lesů šum.

Hledím v šeř tu přetajemnou,

v srdci stesk a tíhu mám.

Kdo že se mnou v noc tu temnou?

Nikdo – sám, jak vždy, jsem sám.

Od západu vítr vane

zvolna, vlhký, deště pln.

Zřím v krajině utýrané

zmítání se jeho vln.

Vítr letí bez úkoje,

mračna pudí jeho svist.

Potácí se duše moje

v něm jak utržený list.

Leť jen, větře! V tobě plesá

duše, s tebou spěje v dál,

až tam na hrob jeden klesá,

jejž by cizí nepoznal...

Marno – zůstaň ve náručí,

srdce moje, usni jen.

To noc hučí – tebe mučí

přelud, zdání, klamný sen.

Jednotvárně z hloubi zvučí

pražská noc, tak plná dum.

Velké město venku hučí

jak mých rodných lesů šum.

Na tom hrobě v noc tu tmavou

jak bych, Praho, byl tak rád!

Padnout tam s tou žhavou hlavou,

do rána tam úpět, lkát!

Říci, matko, tvému prachu,

že jsem tebe pamětliv,

s lidem cítím, hynu v strachu,

trpím – a jsem dosud živ....