Duma o dobách mládí.

Svých mladých vzpomněl jsem si dob,

chvil milostného štěstí,

snů hvězdnatých i slunných zdob

a lauru ratolestí,

leč náhle srdce pojal žal,

jak vlk, jenž kořist chvátí, –

ten čas – ten čas,

ráj snů a krás,

už se mi nenavrátí!

Zřím posaváde před sebou

ty doby rusovlasé,

jak svůdně podkasány jsou

a v čilém hodokvase

jich bílá říza kmitá se,

že sotva postav znáti!

Ten čas – ten čas,

ráj snů a krás,

už se mi nenavrátí!

Ten mládí ráj vil bílých pln,

a každá vrchol něhy,

noh liliemi stoupá z vln

na mysli květné břehy,

i šeptá, volá, vábí mne...

ach, nelze vnad těch dbáti! –

Ten čas – ten čas,

ráj snův a krás,

už se mi nenavrátí.

Ten tam! Snad do hvězd se mi skryl

a s porosenou tváří

v hloub ňader v klidu nočních chvil

mi toužně s výše září;

kéž z té bych záře písním svým

moh’ gloriolu tkáti!

Ten čas – ten čas,

ráj snův a krás,

už se mi nenavrátí! –

Již nelze odpočit, – ó, žel! –

v tom ráje květném ruchu;

zkad vzletných písní zvučný pel

zní tajemně mi v uchu;

zda ještě uslyším je pak,

až v hrobě budu spáti?...

Ten čas – ten čas,

ráj snův a krás,

už se mi nenavrátí!