Duma o Meluzině.

V les zajíněný padá vrána,

studánka křišťalný má lem;

snů zimních křídly ovívána

spí stará lípa pod oknem.

Kam oko hledí, prázdno všudy,

ve smutek zahalen je luh,

list v brázdách poletuje rudý

dál větrem nesen, kam – ví Bůh!

A Meluzina hledá chotě,

leč nenachází kolem kol,

ač věky bloudí o samotě...

Kdo zmírní bludných duší bol?