Duma o nejskvostnější růži.

Kvetou-li růže na trnitém hlohu,

pak vím, že na květ též se ještě zmohu,

nechť pozděj bude snad;

jeť příliš v stínu štěstí mého sad,

leč slunce záhy do výše se vznese

a pak mně s křídel pršek světla střese,

bych nezhynul a neuvad’.

Leč nechci, abych ovinul se kvítím,

a nelze též; vždyť v zachvění to cítím,

že tuhne žití boj;

ten tam už zlatý myšlének je roj,

já toužím jen, by vždy mi v srdci kvetla

vlast, růže jediná, s tou čarnou rosou světla,

z níž prýštěl se mých písní zdroj.