Duma o skrytém žalu.

Z dob minulých, když v nebi vybásněném

má mysl bloudila a světem noha,

nic nezůstalo mému srdci věnem,

jen z trpkých okamžiků bolest mnohá.

Mé dumání ji skrylo pestrým květem,

jak vesna vřesem zrytá ňadra skály,

a písně těšily ji zvučným retem,

a rýmů souzvukem ji uspávaly.

Zda navždy skryta jest? Ó, toho ptaní!

bouř častá bere všecko: květ i listí,

a pak ten v duši vrytý žal i lkání

lze jako dříve každému zas čísti.