Duma o Tatrách.

Má údolí, má údolí

a moje kypré stráně,

kdy ochladíte kvítím zas

mé posivělé skráně?

Kdy ratolestí bujných lip

mé ovinete spánky,

kdy v choré srdce všeptáte

své slunné radovánky?

Kdy zasypete květem zas

tu hlavu moji sivou

a zvonů ladných souhlasem

mou duši úzkostlivou?

Kdy vánků vašich milý dech

mé poceluje líce,

kdy ovine mě křišťálem

hor bystrá kouzelnice?

Kdy drobných písni perlami

lid okrášlí mi duši,

kdy v pučky skryté myšlenky

květ v purpurný se vzruší;

kdy srdci jaro sesypou

as hebké slunka dlaně,

kdy budu šťasten s vámi zas,

má údolí a stráně!? –