Duma o větrných hradech.

Podzimní bouře... Ku mraku mrak

v modrém dřív nebi se těsná,

tesklivě do oblak pohlíží zrak:

Ach, kde je slunce a vesna!

Podzimní bouře snáší se níž

s žhavými za ňadry hady,

metá je k zemi i v nebeskou říš

v oblačné zámky a hrady.

Podzimní bouře množí se děs,

žalno i hrozno je zříti,

jak oněch hradů a pevností směs

chví se a kácí a řítí.

Podzimní bouře v divoký kvas

po hradech oblačných pádí...

Troska – vše troska!... Nejsou-li to as

hrady, jež budujem v mládí? –