Duma o zapomenuté růži.

Jde krajem Podzim holohlavý,

jde s plnou hlavou mlžných dum,

s ním ptáků stěhovavých davy

a rudých listů vzdech a šum.

Šel za ním váhavým jsem krokem,

vždyť též má květ. – Leč jaký klam!

Co rozvilo se před čtvrt rokem,

vše zahynulo, vše to tam.

Ó zpět, kde mimo jda jsem nechal

sen jara něžný: růže květ!

A když jsem slíbati ho spěchal,

rtem dotknut opadal a slét’...