Duma o zavražděné vesně.

Smutno, teskno za jeseně v lese,

příroda v němž ondy kvetla mladá;

na vše strany její zdoby nese

zbojný vichr přes pole i lada.

Vše ty skvosty zavražděné Vesny

roztroušeny v suchém leží mechu;

divně duši jímá skryt ten lesný,

do něhož jsi kráčel pro potěchu.

Bezvolně se dumná hlava sklání;

divno srdci v takou mlžnou dobu,

jako v budoiru krásné paní,

kterou po líbánkách nesli k hrobu.